První květnový pátek proběhl již 3. ročník akce „Bílý potok na kolech“ s trasou Vlkov-Šmelcovna-Veverská Bítýška-Brno. Tentokrát nám počasí přálo, proto byla i účast hojnější než v předchozích letech, sešlo se nás 7 různě zdatných cyklistů a 2 odvážné cyklistky. Bylo nám slíbeno, že se pojede pořád z kopce a bude se často zastavovat na pivo, tak jsem tomu uvěřila a přidala se k pelotonu i já.

Před druhou hodinou odpolední v pátek 6. května jsme vyrazili rovnou od firmy na vlakové nádraží a za nelibosti ostatních cestujících jsme se i s koly nacpali do vlaku směr Kuřim-Tišnov-Vlkov. Na kolech jsme vyrazili v 15 hodin z Vlkova do první vesnice Křoví, byla to první a vlastně i poslední asfaltka, kterou jsem si ani nestačila pořádně užít. Pak už jsme zajeli do lesa a pořád po modré značce přes kořeny, klády, bláto a kopřivy. Někteří blázni si terén opravdu užívali a dávali to najevo hlasitým jekotem. Jelikož začínalo i nějaké to stoupání, tak mi nezbývalo, než být zticha, abych udržela dech a tempo. Aspoň že svítilo to sluníčko a bylo zatím celkem teplo.

Po pár ujetých kilometrech jsem už měla jednu nohu do půli lýtka od bahna, ale kolegové mě utěšovali, že si to v brodech umyju. Po prvním brodu sice nebylo po blátě ani památky, ale zase jsem měla úplně mokro v botách, protože voda sahala místy skoro po kolena. Brodů bylo ještě dalších deset a na mokro jsem si zvykla. Prý nejde o to, kolik najedeme kilometrů, ale o to, abychom nasbírali co nejvíce dobrodružných zážitků. Těžko říct, co je větší dobrodružství, jestli přejít vratkou úzkou lávku s kolem v ruce, nebo se brodit potokem, nebo s napětím sledovat kolegy, kteří se pokoušejí lávku na kole přejet. 

Slíbených hospod po cestě moc nebylo a navíc nás tlačil čas, takže první odpočinek byl snad až po 30 kilometrech ve vyhlášené Šmelcovně. Utopenec a pivo mi rozhodně dodali energii a navíc jsem si zkontrolovala, jestli mám ještě nohy, které byly tak zmrzlé, že jsem je ani necítila. Ale hřálo mě, že mám půlku výjezdu za sebou a že už se nemusím brodit.

Cesta ze Šmelcovny do Veverské Bítýšky byla lesem po asfaltu a vlnila se pořád nahoru a dolů. V tomto okamžiku jsme se už začali dělit na trénované a na „kancelářské krysy“. Někteří trénovaní si jeden kopec dali dvakrát, aby nemuseli čekat, než ho my ostatní vyjdeme pěšky. V Bítýšce byla další malá zastávka na zmrzlinu a pak už jen zbývalo překonat cestu podél Brněnské přehrady do vytouženého Brna.

Jestli jsem do dvou třetin naší výpravy stíhala udržet tempo, tak tato poslední třetina po levém břehu přehrady mě úplně odrovnala. Opět úzká cestička plná kořenů, skal, schodků a to vše s rizikem zhroucení se ze srázu do vody. Kupodivu jsem z kola spadla po cestě jen jednou a ani jsem už necítila, co mě vlastně bolí. V hospodě U Šuláka jsme doplnili tekutiny a přes Kníničský les jeli do Medlánek. To už bylo kolem osmé večer. Všichni jsme se shodli na tom, jak nemůžeme dosednout na zadek, jak nás bolí za krkem, jak máme promrzlé nohy a jak to byl pěkný výlet. S tímto jsme se rozjeli ke svým domovům.

V horké vaně jsem si napočítala pět modřin a tři odřeniny, ale výlet to byl opravdu pěkný. Najeli jsme zhruba přes 60 kilometrů za pět hodin. Celou dobu jsem si zpívala refrén písně od The Tap Tap a to, že „Kolo je kolo a kolem zůstane a blbec je blbec a blbcem zůstane“. To mi moc pomohlo. Tak zas příští rok!

Ze života firmy, uloženo 24.5.2011, vytisknout článek

Hodnotit článek: 14 0

Sdílet článek: |